U žáků je nejdůležitější rozvíjet všestrannost a motivovat k pohybu, říká mládežnický trenér Ivan Rachůnek

Ve Zlíně spolu se svými bratry hokejově vyrostl, léta zde ve žlutomodrém dresu válel v extralize. Nyní se čerstvě třiačtyřicetiletý Ivan Rachůnek do svého mateřského klubu vrátil v nové roli. Od května působí jako trenér v mládežnických kategoriích, v nichž má na starosti žáky pátých a sedmých tříd. O své hokejové cestě, prvních dojmech z nové role i trenérské filozofii se rozpovídal v obsáhlém rozhovoru.

Pocházíš z hokejové rodiny. Bylo od malička jasno, že se mu budeš také věnovat?

Nebylo to prvoplánové. Rodiče hráli basketbal, takže jsme zkoušeli i ten. S bráchou jsme byli vždycky plní energie a na basketu byly tréninky jen dvakrát týdně, takže jsme hledali možnosti, jak ten volný čas zaplnit a sportovat. A nakonec vyhrál hokej, kde se trénovalo každý den.

Jaké bylo vyrůstání po boku bratra Karla? Hecovali jste se, motivovali navzájem?

Přirozeně asi ano, ta soutěživost ale nebyla tak velká díky tomu, že brácha byl obránce a já útočník. To každodenní porovnávání tam ale bylo, nejen na hokejové úrovni. Takovou tu přirozenou sourozeneckou rivalitu, ale zároveň i podporu, jsme mezi sebou rozhodně měli.

Naopak druhý bratr Tomáš je o deset let mladší. Jak jste jemu pomáhali v jeho začátcích?

U něj už to jelo takovým samospádem, tím že my už jsme hráli na řekněme výkonnostnější úrovni, což ovlivňovalo chod celé naší rodiny. Vyrůstal v tom odmalička, takže si k tomu našel cestu přirozeně a my s bráchou jsme ho samozřejmě vždycky podporovali.

Jaká je tvoje nejoblíbenější vzpomínka z mládežnické kariéry?

Takovým vrcholem bylo rozhodně zlaté mistrovství světa juniorů v roce 2001. To bylo takové krásné zakončení té mládežnické kariéry, byť už jsem v té době hrál i mezi dospělými. Ale těch momentů byla spousta, třeba titul s dorostem. V každé mládežnické kategorii jsme ale hráli na špičce, takže skoro z každé sezóny mám nějakou medaili.

Prošel jsi draftem a rok jsi strávil v zámoří. Jak důležitá zkušenost to pro mladého hráče je?

Velká zkušenost je hlavně to, v jak obrovské konkurenci se najednou ocitne. Hráč může být výborný u nás na úrovni dorostenecké, nebo juniorské extraligy, pak ale přijde tam a musí to potvrdit. V Kanadě nebo v Americe nikoho nezajímá, že jsi dal v Česku 35 branek za sezónu. Musíš přijít, adaptovat se na trochu jiný hokej a v té konkurenci své kvality prokázat. Zároveň se může stát, že tam hráč přijde jako střelec a kreativec a ukáže se, že na to na takové úrovni zkrátka nemá. Pak už je jen na něm, jestli dokáže přijmout jinou roli, nebo tam ten hokej zkrátka hrát nebude. Pro někoho to může být i jakési prozření a uvědomění si, že na sobě musí makat ještě mnohem víc, než makal do té doby. To že si takto přičichne k tomu vrcholu je obrovská motivace. Takže určitě zkušenost je to velmi cenná, ať už to pak vyjde, nebo ne.

Zároveň se hráč mnohokrát poprvé ocitne daleko od domova a je závislý jen sám na sobě…

To odloučení od rodiny a od toho domácího pohodlí je těžké. Najednou nejsi v domácím prostředí, nemáš vždycky navařené a vyprané. My jsme s bráchou odjížděli spolu, já jsem ale šel do juniorky a bydlel jsem v rodině, kde nějaká péče sice byla, ale to osamostatnění tam rozhodně bylo, protože většinu věcí jsem si musel zařizovat sám. Brácha šel na smlouvu na farmu, takže si musel zařídit auto, bydlení a všechny tyto věci. Celkově kolem toho života je spousta vyřizování a nikdo vám tam s tím moc nepomůže. Není to pro každého, někdo na tu rodinu může být tak fixovaný, že to zkrátka nezvládne. Není to vůbec jednoduché, když člověk stojí na hranici a má se rozhodnout, jestli zůstat v tom domácím prostředí, nebo udělat ten krok vpřed a vydat se do neznáma.

V závěru kariéry jsi působil ve Švýcarsku, Finsku a Německu. Táhlo tě to vyzkoušet si nová prostředí?

Bylo to hlavně o tom, že jsem chtěl hrát. Nechtěl jsem končit, ale nesl jsem si na krku tabulkovou hodnotu, kterou za mě v tom věku nikdo nechtěl dát. Když jsem odcházel ze Sparty, tak byla hodně vysoká a bylo nereálné, že by mě v Česku někdo podepsal. Nakonec všechny ty tři štace byly hokejově i životně vynikající a byly to pro mě skvělé zkušenosti.

Věděl jsi hned po skončení hráčské kariéry, že se dáš na trenérskou dráhu?

Nevěděl. To rozhodnutí přišlo až s mými dětmi. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe, chodit na zimáky a dívat se, jak se to kde dělá. Kluci sportovali všeobecně, nebylo to tak, že by se zaměřovali jen na hokej. Pak se ale starší syn přihlásil, že by chtěl s hokejem začít a já jsem začal hledat možnosti, což mě v podstatě přivedlo na led jako trenéra.

Byl u toho i můj dlouholetý kamarád a spolubydlící Luboš Vosátko, který v té době trénoval v Uherském Brodě a řekl mi, ať přijedu, začal jsem mu tam pomáhat, a tak svévolně do toho díky němu a svým dětem začal vplouvat.

Aktuálně trénuješ 5. a 7. třídu ve Zlíně. Přivedl tě tedy do klubu právě Lubomír Vosátko?

Řekl bych že jo. Jsme opravdu výborní kamarádi, byli jsme spolu na pokoji na každém turnaji, nebo soustředění. Pak jsme nějakou dobu hráli každý někde jinde a nemohli jsme se tolik vídat. Za několik let se ale naše cesty zase střetly a navázali jsme tam, kde jsme skončili. Takové přátelství má člověk jen s pár lidmi. Takže ano, i díky němu jsem se ocitl ve Zlíně.

Jak bys zhodnotil proběhlou letní přípravu?

Bylo to pro mě hlavně o seznamování s celým tím prostředím. S kolegy se známe, s Michalem Pšurným jsme spolu hráli, s ostatními jsme se také různě potkávali. Jsme spokojení, hodně spolu komunikujeme, bereme žákovský hokej jako celek, neřešíme tolik kdo je trenérem, jaké kategorie. Jsme dobrý tým a jsem rád, že to tak je.

Po skončení letní přípravy jsme si to společně zhodnotili a musím říct, že to bylo pozitivní hodnocení. V tom, čemu jsme se chtěli věnovat, kluci rostli a zlepšovali se. Snažíme se to provázat a spojit tak, aby nám jednotlivé kategorie na sebe navazovaly a měli v tom ucelený systém.

V čem je pro hráče v tomto věku nejdůležitější se rozvíjet?

U těch menších dětí je to hlavně všeobecná všestrannost. To znamená co nejvíc pohybových dovedností a vzorců, různé sporty, koordinace a rychlost. Právě tomu jsme se hodně věnovali.

U starších kluků jsme měli zařazené i těžší tréninky. Ty byly spíš o morálce, než že bychom od nich chtěli nějaké výsledky. Šlo hlavně o to, aby si vyzkoušeli, jaké to je si sáhnout na dno.

Celkově jsme přípravu prokládali hrami a také jsme si osvojovali základní techniky posilování, aby v momentě, kdy přijdou do výkonnostnějších kategorií, ty základy už znali a trenéři jim tam mohli nakládat větší váhy. Nešlo ještě o samotné posilování, ale hlavně o tu techniku. Proto jsem rád, že tu máme zázemí kondičních trenérů, kteří se v tomto ohledu o kluky starají.

Jak se mládežnický hokej změnil od doby, kdy jsi v něm působil jako hráč?

Největší rozdíl je ten generační. To je ale normální, každá doba je jiná a jsou věci, které neovlivníme. Zároveň ale spoustu věcí ovlivnit můžeme a na tom se snažíme pracovat. Víme, že dřív děti bývaly pohybově zdatnější, měly více spontánního pohybu venku, což je dnes v menší míře a rodiče to musí více nahrazovat různými kroužky. Zároveň vnímám i obrovský rozdíl v tělocviku, který děti mají ve škole. Bavil jsem se o tom i s učiteli na sportovní škole a shodli jsme se na tom, že my jsme v tělocviku dělali úplně něco jiného. Dnes nám u dětí chybí hlavně ta všeobecná zdatnost, kolikrát máme už ve čtvrté nebo páté třídě fantastického hokejistu, ale pak zjistíme, že třeba neumí plavat, nebo neudělá kotoul.

Jak tedy děti v dnešní době motivovat, aby se více pohybovaly i ve volném čase?

Jako rodiče můžeme udělat to, že jim sebereme telefony, tablety, počítače… To je jednoznačně na nás jako na rodičích. Je to samozřejmě pohodlnější dítěti strčit do ruky některou z těchto hraček a mít klid, já mám ale zkušenost, že když jim to omezíte, tak si velmi rychle najdou jinou zábavu a jsou schopné si najít pohybovou aktivitu. Samozřejmě úplně jim to zakázat nejde, protože k té generaci to zkrátka patří, nicméně můžeme omezit co na tom dělají a kolik času tím tráví.