Chceme tým dlouhodobě udržet v lize a vychovat co nejvíce hráčů, říká trenér juniorského Béčka Martin Půček

Bývalý útočník, nyní mládežnický a juniorský kouč. Během své trenérské kariéry se podílel i na projektu Českého svazu ledního hokeje Výchova talentované mládeže. Co ho přivedlo do Zlína a jak se cítí v pozici trenéra zálohy beraních juniorů? Nejen o tom nám pověděl v rozhovoru Martin Půček.

Jaké byly vaše hokejové začátky?

K hokeji jsem přišel v Šumperku, to mi byly čtyři roky. Prošel jsem tam mládeží a v deváté třídě jsem už jako dorostenec přešel do extraligy za Olomouc, protože Šumperk takto vysoko nebyl a já neměl možnost hrát extraligu.

Vaše profesionální hráčská kariéra je poměrně krátká, máte však zkušenosti z vícera českých klubů. Po angažmá v Olomouci jste hrál za juniory v Brně a krátce v Opavě. Končil jste ve svém bývalém olomouckém týmu. Proč jste nepokračoval dále až do seniorských lig?

Po juniorské extralize za tým YTONG Brno s krátkým působením v Opavě jsem se vrátil do Olomouce. Tam jsem ale nedostal nabídku hrát v A-týmu, nemohl jsem tedy pokračovat. Měl jsem možnost hrát někde ve druhé lize, ta už ale byla na profesionální úrovni, takže bych neměl prostor na učení. A protože jsem byl toho času již přijat na vysokou školu, rozhodl jsem se tedy raději pro prezenční studium.

Jste absolventem Univerzity Palackého v Olomouci coby vystudovaný pedagog tělovýchovy a geografie. Pracoval jste někdy jako skutečný učitel ve škole, nebo jste od studií stále u hokeje?

Nakonec jsem učil jen v rámci praxí půl roku zeměpis na gymnáziu. Bavilo mě to, ale po škole jsem se začal věnovat jiným aktivitám a učitelství jako takové jsem tedy nikdy nedělal. A vzhledem k současné práci to ani nemám v plánu. Nicméně studium tělocviku má k hokeji svým způsobem blízko, seznámil jsem se díky tomu s obecnou metodikou výchovy mládeže, což mohu využívat dodnes. Navíc jsem si na Karlově univerzitě v Praze během studií udělal nejvyšší trenérskou A-licenci, byl jsem tedy dobře připraven na následující kariéru u hokeje.

Jako trenér jste začínal u mládeže v Olomouci, po šesti letech jste se přesunul k dorostu do Prostějova. Jak jste se vlastně dostal k trenérství a jak na své začátky vzpomínáte?

Láska k hokeji mi samozřejmě zůstala i během studia na univerzitě, hledal jsem tedy cestu zpět a rozhodl se právě pro trenérství. Osobně jsem přišel na stadion a zeptal jsem se, jaké by byly možnosti. Vyšlo to a byl jsem přijat jako mládežnický trenér (smích).

Jako trenér jste se vždy pohyboval u mládeže a juniorů. Seniorské ligy Vás nelákají?

Mám nejvyšší trenérskou licenci, de facto to tedy je možné, ale seniorská liga mě neláká. Vidím se mnohem spíše v mládežnických a juniorských kategoriích. Takoví mladí hráči se dají formovat, trenér se může šířeji realizovat a více se všem věnovat. V mužské soutěži už jsou hráčské dovednosti víceméně dané a řeší se spíše taktika a tak podobně.

V sezóně 2015/2016 jste byl součástí projektu „Výchova talentované mládeže,“ konkrétně v Prostějově, působil jste zde jako hlavní trenér ročníků 2003 a 2004. Jak jste se k tomu dostal? Řekl byste nám něco o tomto projektu? Někteří hokejoví fanoušci o něm ještě možná příliš neslyšeli.

V rámci krajů se konají akce pro vybrané talentované hráče napříč týmy. Zhruba v měsíčních cyklech se pořádají turnaje anebo speciální tréninky. Cílem je mimo jiné vytvořit pro mladé hráče konkurenční prostor, který v menších klubech logicky nemají. Olomoucký hokejový svaz mě tehdy vybral coby prostějovského trenéra. Ročník 2003, který jsem se svými kolegy dostal na starosti, byl velmi kvalitní a povedlo se nám vyhrát neoficiální „mistrovství“ mezi kraji pořádané v rámci tohoto projektu. Byla to jistě zajímavá zkušenost a jsem za ni vděčný.

Poté jste na rok zakotvil v Břeclavi, kde jste měl na starost 9. třídu a dorost. A odtamtud do Zlína k Beranům. Jak jste sem našel cestu?

Díky trénování v Olomouci, Prostějově a Břeclavi byli Zlínští častým soupeřem. Na střídačce jsem se během zápasů často potkával se Zdeňkem Sedlákem (pozn. redakce: bývalý útočník hrající za Zlín v 90. letech, dlouholetý mládežnický trenér, v současnosti manažer mládeže Beranů a trenér 9. tříd). Seznámili jsme se a později mi dal nabídku trénovat ve Zlíně. Shodou okolností jsem se právě stěhoval do Zlínského kraje, takže se sešla taková šťastná náhoda a já nabídku rád přijal.

Vaším asistentem je jedna ze zlínských hokejových legend, bývalý obránce Martin Hamrlík, juniorské „áčko“ vede Juraj Jurík, také významná osobnost pro místní fanoušky. Pomohli vám tito „veteráni“ se lépe dostat do toho specifického hokejového prostoru, jakým Zlín bezpochyby je? Anebo jste byl na začátku spíš nervózní?

Nervózní jsem určitě nebyl, přirozeně jsem to vzal jako pokračování mé kariéry. Ale je pravda, že jak Martin Hamrlík (pozn. redakce: mnoholetý zlínský obránce, nyní asistent trenérů zlínských juniorů), tak Juraj Jurík (pozn. redakce: bývalý útočník působící mj. i ve Zlíně v letech 2003-09, dnes trenér zlínského A-týmu juniorů) jsou legendy, které toho v hokeji hodně dokázaly. Čerpat od nich všechny ty jejich hráčské zkušenosti je radost a moc si toho vážím. Nedávno k nám ještě jako trenér brankářů přibyl Martin Vojtek (pozn. redakce: přerovský odchovanec a jeden z předních gólmanů třineckého a přerovského hokeje v letech 1995-2016, mistr republiky v sezóně 2010/11, nyní se věnuje trenérství), což je taky velké jméno a má co předat. Myslím si, že tvoříme skvělý kolektiv a přátelskou partu.

Ne každý klub má záložní týmy, tedy „béčka“, a už vůbec ne v juniorské lize. V čem vidíte hlavní pozitiva toho, že ve Zlíně nedávno takový tým vznikl?

Zlín je jediný klub v celé republice, který má B-týmy v dorostu i juniorce hrající v první lize. I tato liga je náročná soutěž, což je samozřejmě dobře - kvalitní soupeř bude vždy posouvat hráče dopředu, a ti pak mají šanci dostat se výše. V mém týmu působí hlavně ti, kteří ještě nemají výkonnost anebo fyzické parametry na A-tým, často například kvůli opožděné pubertě, kterou pochopitelně nemohou ovlivnit. Ale áčko a béčko jsou zcela volně průchozí, každý hráč z první ligy má tedy šanci dostat se do A-týmu a hrát i v extralize. To je samozřejmě ohromná výhoda, protože hráči se tak dostávají do utkání s vícero týmy různých úrovní. Vzniká tak i určitý konkurenční prostor. Obě soutěže mají vysokou kvalitu, první liga je navíc o něco bojovnější. Tudíž kvalitní prostředí pro oba týmy, áčkový i béčkový, je zaručeno.

Vytyčil jste si pro své zlínské angažmá nějaký cíl, kterého chcete se svými svěřenci dosáhnout?

Cíle máme dva – za prvé, udržet tým v soutěži, tedy lize juniorů, dlouhodobě, aby tu byl i pro nové mladší generace zlínských žáků. A za druhé, co nejkvalitnější výchova co nejvíce hráčů, kteří by se mohli v následujících letech přesouvat do juniorského A-týmu a i do budoucna dávat zlínskému hokeji perspektivu.