Práci trenéra miluju a jsem odhodlaný všem kolem sebe předat co nejvíc, slíbil nový juniorský kouč Janeček

Bývalý neústupný útočník řadu sezón věrný svému domovskému klubu Jestřábům Prostějov. První ligu zná jako málokdo a vyjel i na tvrdý led nejvyšší české soutěže. Své zkušenosti již dvě dekády předává dalším hokejistům coby trenér a asistent. Kromě jestřábí střídačky vedl také frýdeckomísteckou nebo šumperskou. Jak se bývalý kouč Davida Pastrňáka cítí v nové pozici trenéra juniorů ve Zlíně? Nejen o tom nám pověděl Martin Janeček.

Jaké byly vaše hokejové začátky?

S hokejem jsem začínal v rodném Prostějově. Od juniorských let jsem se pak přesunul do nedaleké Olomouce. V Prostějově jsme neměli extraligu juniorů a mé ambice směřovaly do vyššího patra, což mi soutěže v rodném klubu neumožňovaly.

První zápasy v mužském A-týmu jste absolvoval na vojně v klubu VTJ Tábor, v sezóně 1993/1994. Sezónu poté už jste hrál doma v Prostějově. Jak na tyto své počátky v profesionálním hokeji vzpomínáte? Byl jste nervózní v prvních zápasech?

Podařilo se mi probojovat ve velké konkurenci do nejvýše postaveného vojenského klubu své doby. Tady jsem brázdil led společně s kluky ze Zlína…Zdenou Sedlákem (pozn. redakce: současný trenér 9. tříd a manažer mládeže Beranů), Honzou Srdínkem (pozn. redakce: současný sportovní manažer Beranů) a Martinem Kotáskem (pozn. redakce: někdejší extraligový útočník a bývalý sportovní manažer Beranů). No a nervozitu si ale nějak nevybavuju. Je mi padesát a někdy mám pocit, že už je to hokejový pravěk (smích).

Do Prostějova jste se vrátil na sezónu 1999/2000 po ročním angažmá v Olomouci. Tam jste působil v turbulentní době. V roce 1997 prodal klub extraligovou licenci, po Vašem odchodu klub dočasně prakticky zanikl. Jak se toto krizové období podepsalo na stavu kabiny?

Já nastupoval v ročníku, kdy se tam první liga hrála už podruhé, takže atmosféra byla v tu dobu už odpovídající té soutěži. Měli jsme výbornou partu, a i když klub procházel řadou interních problémů, tak my si ten hokej jako parta kluků užívali. Tady jsem se mimochodem potkával a v jednom týmu hrál s Lubomírem Vosátkem (pozn. redakce: současný trenér A-týmu dorostu Beranů).

Poté následoval další výlet z prostějovského hnízda, tentokrát do Ostravy. Sezóny 2004/05 a 2005/06 byly pro tým celkem solidní. Do finále se neprobil, ale zůstal ve stabilních patrech tabulky. Byla tato slezská štace nějak odlišná od těch jiných? Ostravský hokej je stejně jako celý ten kraj pověstný svou tvrdostí…

V jedné z těch prvoligových sezón jsem si v srpnové přípravě utrhl Achillovu šlachu a na podzim jsem se rozehrával ve druhé lize v Sareza Ostrava. Ostravský klub v té stejné sezóně postoupil do ligy první a v další sezóně mě koupil. Pro mou kariéru velice dobrý ročník. Potkal jsem se s výbornými hráči a lidmi kolem hokeje.

Formou střídavých startů jste měl možnost okusit i led největšího zlínského soka - Vsetína. Byla to předposlední sezóna, kterou Valaši strávili v extralize, a už to nebyl ten mistrovský tým 90. let. Specifická atmosféra i tradiční rivalita se Zlínem však byla jistě přítomná. Vzpomínáte na těch patnáct zápasů s Valachy?

Samozřejmě, vzpomínám. Byl jsem prvoligový hráč a každý skok výše byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Předtím jsem hrál po vojně jednu sezónu v extraligové Olomouci, ale nastoupil jsem jen v pár zápasech a následně jsem nastupoval formou střídavých startů ve Znojmě. Takže části kariéry v extraligovém Vsetíně jsem si vážil moc. No a derby se Zlínem? Nádhera, zážitek. Oba fanouškovské tábory v každém zápase vytvořily pro hráče to, pro co každý hráč ten hokej hraje.

Pak přišel v sezóně 2006/2007 závěr Vaší hráčské kariéry na domácím prvoligovém ledě střídaném s přerovským. V Prostějově jste rozjel i svou trenérskou dráhu. Jak k tomu došlo?

Už v období tuším kolem čtyřiadvaceti let jsem cítil, že by mě tenhle životní směr bavil. Ještě jako aktivní hráč prvoligového Prostějova jsem úzce komunikoval s trenéry a tak nějak pokukoval po jejich řemesle. Dobrovolně jsem nejprve chodil na tréninky přípravky, potom jsem si v prostějovském klubu vyřídil možnost trénovat jeden ročník 4. třídy. Pro zajímavost, zhruba od čtvrté do šesté třídy jsem vedl v žácích vám všem známého Tondu Honejska (pozn. redakce: zlínský odchovanec, mistr republiky za Zlín v sezóně 2013/14, nyní působící u Jestřábů Prostějov). Práce mě neskutečně naplňovala a tak jsem se domluvil, že se stanu od sezóny 2007/2008 plnohodnotným profesionálním trenérem mládeže. Tu samou sezónu jsem k „dvojročníku“ 4. a 5. třídy ještě skočil i na prvoligovou střídačku k Radkovi Kužílkovi (pozn. redakce: mnoholetý kouč působící v mládeži i seniorských ligách, například v pražské Spartě, Prostějově, Přerově či Lanškrouně) jako asistent v A-týmu. Když jsem se stal trenérem, můj život nabral jasný směr a je to krok, kterého dodnes nelituji.

Vaše následné angažmá v Havířově trvalo úctyhodných 9 let. Působil jste zde jako mládežnický kouč. Bylo to Vaše osudové období? Musel jste toho s týmem zažít mnoho…

Úplně jednoznačně…skutečně osudové období. Opět jsem měl obrovské štěstí na lidi kolem hokeje. Havířovu vděčím za vše, kam jsem jako trenér v hokeji mohl postupem času dojít. Od šesté třídy přes vlastně všechny kategorie jsem se tam propracoval až k hlavnímu kouči v první lize.

Během havířovské kapitoly jste narazil i na začínajícího Davida Pastrňáka, v současnosti jednoho z nejpopulárnějších českých hráčů v zámoří. Máte na něj nějakou soukromou vzpomínku?

O Davidovi v současné době bylo snad napsáno úplně vše, takže těžké odpovědět. Ale vlastně dvě stěžejní věci, které jeho kariéru dovedly až mezi nejlepší hráče NHL jsou to, že David miluje výzvy a je neskutečně hravý. Byl schopen cokoliv hrát, o cokoliv se vsadit. Třeba s paní uklízečkou nebo panem vrátným. Tak soutěživý vážně byl. Myslím, že tohle mu zůstalo, a proto je tam, kde je.

V sezóně 2017/2018 jste měl možnost dělat asistenta trenéra na pražské Spartě, to musela být jistě čest. Vnímal jste tuto pozici jako něco výjimečného? Tento klub je přece jen i pro fanoušky jiných týmů velký pojem…

Ano, obrovská čest. Potkal jsem tady skutečně topové hráče a zároveň byl součást trenérského týmu s panem Františkem Výborným (pozn. redakce: vícenásobný mistr československé ligy s Duklou Jihlava, mnoholetý extraligový trenér Sparty či Mladé Boleslavi), Radimem Rulíkem (pozn. redakce: současný trenér českého národního týmu) a Jardou Nedvědem (pozn. redakce: současný trenér HC Stadion Litoměřice a asistent juniorského národního týmu). Neskutečně významná škola do kariéry i života.

V letech 2018 až 2020 jste působil ve druhé lize v Opavě a Šumperku, poté jste již zakotvil v prvoligových vodách. Poruba, opět Šumperk, Frýdek-Místek, Váš Prostějov…Vidíte z odborného pohledu trenéra velké rozdíly mezi první a druhou ligou, nebo šly i nižší soutěže kvalitou nahoru?

Každý ten level výš nebo níž je jednoznačně rozdíl. A i když šla kvalita obou soutěží, potažmo hokeje jako takového, nahoru, tak ty rozdíly jsou tam jednoznačně stále velmi patrné.

Nyní jste přišel do Zlína a máte poměrně dost zodpovědnou funkci – hlavní trenér juniorů. Vstupujete na stadion s jasnou vizí a máte již mančaft zmapovaný, nebo je potřeba nějaký čas na „rozkoukání“? A jaký je hlavní cíl pro zbytek sezóny?

Jednoznačně si uvědomuji, že jsem dostal práci v klubu, který má stále v českém hokeji obrovské renomé. Navíc kategorie extraligy juniorů je u nás velmi uznávaná soutěž. Věřím, že svými zkušenostmi budu klubu, samotnému týmu a taky těm mladým hráčům určitým přínosem. Práci trenéra miluju a jsem odhodlaný všem kolem sebe předat co nejvíc. No a těch cílů by mělo být u trenéra mládeže víc. Samozřejmě chceme jako klub a tým vyhrávat, poprat se o příčky v play-off. Z třináctého místa to nebude lehké. Nicméně vidím mezi kluky velmi slušný potenciál a tak věřím, že společně sezónu zvládneme. Cesta nahoru je tvrdá práce a jak my trenéři, tak samotní hráči se tomu musíme oddat.
Dalším cílem nás trenérů mladých hráčů je podílet se na dennodenním progresu a co nejvíce klukům pomoct do dospělého hokeje. Pomoct jim si uvědomit, že jim náš klubový program může pomoct ke kvalitnímu životu třeba i mimo hokej. I to jsou naše důležité cíle. Tady ve Zlíně na rozdíl od některých klubů hráči k hokeji i poctivě studují, což má mé velké uznání.