Hokej není jen o tréninku a zápase, jde o nastavení myšlení sportovce, říká trenér dorostu a bývalý obránce Lubomír Vosátko

Důrazný obránce křtěný Vltavou, který však své nejslavnější kapitoly psal na ledech moravských, slezských a slovenských. Pamětník prvního mistrovského titulu Zlína, ale též extraligových bojů Třince a Vítkovic. Hráčskou kariéru ukončil po víc jak dvou dekádách v Polsku a mezi Berany se vrátil jako trenér dorostu. Jak vzpomíná na zlínské angažmá, jaký byl polský hokej z jeho perspektivy a s jakými vizemi působí u zlínské mládeže? Nejen o tom nám pověděl trenér sedmnáctiletých dorostenců Lubomír Vosátko!

Jaké byly tvoje hokejové začátky?

Můj táta i strejda hráli hokej. Strýc Jaromír Vosátko se právě díky hokeji za minulého režimu dostal za hranice a emigroval do Nizozemí, získal občanství a dokonce chvíli hrál v národním týmu. Hokej dělal taky můj brácha, takže se dá říct, že se to u nás v rodině dědí (smích). Já začínal u pražské Kobry a poté přešel v juniorce ke Spartě.

A jak ses dostal k seniorskému hokeji?

Do seniorské ligy jsem se dostal díky vojně. To bylo takové první síto. Kdo se k hokeji nedostal skrz vojnu, zpravidla v tom sportu končil. Já měl štěstí a skončil v Jindřichově Hradci, kde jsem hrál první ligu. To bylo v roce 1997.

A následující sezónu už jsi hrál v Olomouci, že?

Ano, z Hradce jsem přešel do Olomouce. Bohužel na konci sezóny nastaly nějaké finanční problémy a licenci i skoro celý mančaft skoupila Opava, tak jsem se dostal právě do Opavy. Strávil jsem tu čtyři sezóny a před Vánoci 2003 přišla nabídka ze Zlína.

Jaký byl příchod do Zlína? Když jsi přišel, končila první půlka sezóny a na titul to ještě nevypadalo…

Původně to bylo jen na zkoušku, zlínský tým měl zrovna širokou marodku obránců. Před těmi Vánoci jsem stihl jen asi tři zápasy, ale evidentně to stačilo (smích). Ještě před Novým rokem mi řekli, že by mě koupili a já neváhal. Bylo to šťastné rozhodnutí. Zlín mi natolik přirostl k srdci, že jsem tu zůstal i žít.

Jaké máš vzpomínky na slavný první titul mistra republiky pro Zlín? Přišel jsi sice až v průběhu sezóny, ale zapadl jsi rychle.

Samozřejmě jsem ten titul nevnímal jako Zlíňák, ale bral jsem to jako veliké štěstí, že si takový kvalitní klub vybral zrovna mě a já toho všeho mohl být součástí. Bylo to krásné období.

Ve Zlíně jsi následně zůstal pět sezón. Z tohoto angažmá nesmíme zapomenout na kuriózní historku z prosince 2006. Kvůli marodce jsi musel nastoupit do zápasu i se zlomeným prstem na ruce a druhým na noze. A nakonec jsi celé utkání rozhodl jediným proměněným nájezdem!

Už si bohužel nepamatuji, kdo byl soupeř, ale vzpomínám si na to utkání. To zranění byla drobnost, vyřešilo se to tejpováním a mohlo se hrát. Navíc v zápase hodně působí adrenalin, zeslabil bolest. Byl to jeden z mých prvních nájezdů. Trénovali jsme je jenom tak z legrace po tréninku, ale já jich pár dal, Ernest Bokroš to asi viděl a zapamatoval si to (smích).

Po zlínské štaci jsi zůstal v extralize a na sezónu 2008/2009 jsi přebruslil do Slezska k Ocelářům. Bylo to v Třinci jiné?

Dostal jsem nabídku z Třince a Českých Budějovic. Protože jsem chtěl zůstat bydlet ve Zlíně, rozhodnutí bylo celkem jasné. Třinec ale nebyl takový rodinný klub, na jaký jsem si zvykl právě ve Zlíně. Hráči byli stáhnutí z celé republiky, i ze Slovenska. Bylo to takové jiné…Já se tam dostal díky Antonínu Stavjaňovi, který tam toho času trénoval (pozn. redakce: zlínský odchovanec, obránce, největší úspěchy zaznamenal ve Vsetíně v 90. letech, poté trénoval řadu extraligových týmů vč. Zlína). Věděl jsem, že tam budu někoho znát. Jenže v únoru 2009 tam skončil a už to nebylo ono…

Nicméně v Třinci jsi ještě chvíli zůstal a hostoval jsi v Šumperku, než přišlo angažmá na Slovensku…

Ano, protože jsem měl s Třincem smlouvu a nemohl ji vypovědět. Takže ještě jako třinecký hráč jsem nastoupil do první ligy do Šumperka. To bylo celkem smolné období, zlomil jsem si lýtkovou kost, chtělo to rekonvalescenci. Po roce jsme se v Třinci konečně dohodli na ukončení, ale přestup v rámci české extraligy by byl drahý, a tak jsem se poohlídl po Slovensku. A ve Zvolenu právě působil Ernest, tak si mě vzal k sobě. Takže zase zlínská stopa…(smích)

Angažmá ve Zvolenu Ti obohatily střídavé starty v extraligových Vítkovicích. S těmi ses dostal až do finále proti Třinci v sezóně 2010/2011…

To byl zajímavý konec sezóny. (smích) Sice jsem hrál proti bývalým spoluhráčům, ale měli jsme ve Vítkovicích velké ambice a chtěli vyhrát, to se ale bohužel nakonec nepodařilo a brali jsme stříbro.

Po „slezsko-slovenské sezóně“ ses v ročníku 2011/2012 dostal díky Orlům Znojmo do rakouské ligy EBEL, kde tehdy Znojmo působilo. Jaký byl rakouský hokej, s kterým ses tu setkával?

Ta rakouská „ebelka“ byla řežba. Neabsolvoval jsem letní přípravu kvůli operaci kolene a celkově jsem to asi podcenil. Byl to tvrdý hokej, samé souboje, moc mi to nesedlo…

Asi i kvůli tomu ses vrátil tam, kde to znáš, tedy do slovenské nejvyšší ligy. Je to tak?

Ano, a bylo to krásné. Do Nitry jsem přišel, když jí hrozil sestup, ale umlátili jsme to, a když v další sezóně došel Tonda Stavjaňa, končili jsme třetí. Pak se ale omlazoval tým a já už jim v tomto ohledu samozřejmě nemohl stačit, tak jsem přestoupil do Havířova.

Po jedné sezóně jsi začal další ročník v Prostějově, ale už po deseti utkáních jsi skončil. Pak přišla poslední velká štace Tvé hráčské kariéry – Polsko. Byla to velká změna?

Prostějovu se tehdy moc nedařilo a já osobně tu sezónu taky neotevřel podle svých představ. Takže jsem se zakrátko dohodl na odchodu a ještě relativně v začátku sezóny 2014/2015 jsem odešel do Polska.

Zde jsi odehrál čtyři ročníky v týmu Unia Oswiecim, toho času jeden z předních tamějších týmů, za Tvého působení se pokaždé dostal do play-off…Jaká byla polská nejvyšší liga?

No, je pravda, Osvětim a vůbec Polsko není zrovna hokejová destinace. Ale znal jsem tehdejšího kouče, který mě trénoval v Opavě, Josefa Dobeše (pozn. redakce: opavský rodák, obránce, trenér vícera českých prvoligových rýmů). Ten mě do toho všeho tam uvedl. Bylo to takové pohodové, ale přesto kvalitní. Už v té době se začal polský hokej zvedat a jde to vidět dodnes, mají určité výsledky už i na nadnárodní úrovni. Specifikem možná je, že tam nehraje tolik zahraničních hráčů…

Pak přišel návrat domů a pozvolný konec hráčské kariéry na Slovácku. Měl jsi svůj hráčský konec v plánu, nebo to přišlo samo?

V Uherském Brodě v krajské lize, tam už jsem si jen tak občas hrál ze srandy. Začala mě bolet kolena, už to nebylo ono, bylo jasné, že hráčskou kariéru musím ukončit. Ale rovnou jsem tu začal trénovat děti, bylo to poučné, hodně jsem toho získal do začátku té nové kariéry.

Po trenérských začátcích přišla nabídka na koučování ze Zlína. Vzpomínáš si na svůj návrat k Beranům?

To bylo někdy v roce 2022, když mi zavolal Petr Leška, jestli bych nechtěl ve Zlíně trénovat dorost. Samozřejmě jsem na to okamžitě kývl a vrátil se do Zlína. Měl jsem pak nabídky ze seniorské i juniorské extraligy dělat asistenta trenéra, ale natolik se mi tu po všech stránkách líbí, že nechci odcházet. Cítím, že tu mám rozdělanou nějakou práci. Navíc Zlín je krásné místo k žití, mám tady kamarády ještě z doby, kdy jsem hrál, člověk je tu blízko k přírodě…

Jak bys charakterizoval svou trenérskou práci? Máš nějakou vlastní filozofii?

Čerpám z vlastních prožitých zkušeností. Hokej není jen o tréninku a zápase, je potřeba vytvořit týmového ducha, mít správnou životosprávu a nastavené myšlení sportovce. Je nutné zapracovat na vazbách mezi spoluhráči i držet úctu k soupeři…A samozřejmě je nutné neustálé zlepšování a radost z toho sportu. A co je pro mě nejdůležitější? Když se po letech sejdu s kluky, které jsem trénoval, chci, abychom na ten společný čas měli jen dobré vzpomínky a abych věděl, že jsem je v tom sportu někam posunul.