Děti musí hokej milovat a mít snahu, teprve pak je tu prostor pro trenéry, říká nový kouč mládeže Stanislav Balán

Hodonínský odchovanec, který už v mládežnickém věku přebruslil do Zlína, kde začal psát svou úspěšnou kariéru vysokého a svižného útočníka. V dresu A-týmu debutoval v mistrovské sezóně, získal bronz na juniorském mistrovství světa a odehrál rok v zámořské prestižní soutěži WHL! Po návratu domů působil v nejvyšší soutěži a zapsal si i zajímavá angažmá na Slovensku. Covidové období mu ukončilo hráčskou kariéru a začalo tu trenérskou. Mezi Berany se vrací coby kouč šestých tříd a asistent pro osmé třídy devětatřicetiletý STANISLAV BALÁN!

Jaké byly Vaše hokejové začátky?

Myslím, že jako skoro všichni ostatní, jsem se dostal k hokeji přes kamarády ze školy a školky. Začal jsem v Hodoníně, kde jsem ještě stihl existenci starého zimního stadionu. Ale po zhruba dvou letech od mého nástupu tamní hokej úplně skončil a já se musel na chvíli přesunout do slovenské Skalice. Od deváté třídy už jsem stabilně hrál ve Zlíně.

A proč právě Baťovo město? Z Vašeho rodného Hodonína je to o něco blíže třeba do Brna…

V té době hokejové Brno v čele s Kometou de facto neexistovalo, Zlín byl oproti tomu tradiční a typické hokejové město, a je dodnes samozřejmě. Takže ta volba byla celkem jasná. Chtěl jsem pokračovat v co nejprofesionálnějším prostředí.

Zlomovým okamžikem hráčské kariéry jistě byla sezóna 2003/2004. Debutoval jste v extralize s týmem, který se stal mistrem, na mistrovství světa výběrů do 18 let jste získal bronz, došlo na draft do Ameriky…

Byla to bezesporu podařená sezóna. I tehdejší zlínská juniorka měla na konci sezóny solidní umístění, tuším snad třetí, jako ten nároďák. A bylo to o to zajímavější, protože se v play-off hrálo se Vsetínem, který to tehdy vedl. A potom za ten národní výběr nás ze Zlína hrálo víc, takže jsem hrál s kamarády a bylo to opravdu krásné. Velice rád na to vzpomínám.

Jaký byl následně rok v Portlandu v juniorské soutěži WHL? Po lidské i hokejové stránce to muselo být těžké, bylo Vám necelých dvacet…

Už jsem měl samozřejmě nějaké návyky ze Zlína, tam jsem musel být samostatný už od čtrnácti, ale ta Amerika je úplně jiná škola. Odcházel jsem v devatenácti, kluci dneska a vlastně i tehdy šli do zámoří i o dva roky dříve než já, vyžaduje to samostatnost. Ale o to cennější to byla zkušenost. Pokud na to kluci mají, mohu jim to jedině doporučit. Americké ligy mají ten svůj nenahraditelný styl, který dá hráčům do kariéry opravdu hodně, převyšuje to za mě i třeba Finsko nebo Švédsko.

Následovalo pět sezón ve Zlíně, navíc zpestřených několika hostováními v první lize. Při celkovém pohledu na Váš životopis to působí jako to období, kdy už jste byl zajetý hráč v hlavní fázi své kariéry. Je to tak?

Mohlo by se to tak říct, ale měl jsem před sebou ještě spoustu let hraní… Už když jsem odcházel do Ameriky, měl jsem ve Zlíně smlouvu s tím, že můžu odletět jen na rok a pak se vrátím do A-týmu. Byly to kvalitní roky, zahrál jsem si vydatně. Tehdy trénovali páni Ernest Bokroš a Jaroslav Stuchlík, po nich Zdeněk Venera a Rostislav Vlach… Ty prvoligové starty jsme dostávali od koučů během reprezentačních pauz, abychom nevyšli z tempa. Jezdívali jsme do Třebíče nebo Jihlavy. I na to vzpomínám rád, v těch městech a na jejich ledech se mi líbilo. Nižší soutěž mi vůbec nevadila, naopak, aspoň jsem si zkusil něco jiného.

Zajímavou kapitolou byl jistě i slovenský Poprad. S tím jste se dostal i do ruské KHL…

Celý ročník byl ovlivněný tou tragédií v Jaroslavli (pozn. redakce: 7. září 2011 se během letu na úvodní zápas sezóny zřítilo letadlo s týmem HC Lokomotiv Jaroslav, mezi 45 oběťmi byl i zlínský odchovanec Karel Rachůnek). Minimálně zkraje sezóny to bylo takové smutné, ale když na to zpětně vzpomínám čistě z hokejového hlediska, byla to další skvělá zkušenost. Ovšem bylo to pro mě náročné. Odcházel jsem tam s nedoléčeným zraněním. Na konci angažmá ve Zlíně jsem si utrhl křížový vaz v koleni. I po vyléčení už to koleno ovlivnilo celý zbytek mé kariéry.

(pozn. redakce: HC Lev Poprad byl hokejový tým původem z Hradce Králové, na Slovensko přesídlil v roce 2011 poté, co mu doma nebyla umožněna účast v ruské KHL. Toho času byl trenérem týmu současný trenér národního týmu Radim Rulík. V ročníku 2012/2013 již klub fungoval v Praze, ale v dalším roce z finančních důvodů do KHL znovu nenastoupil a zcela zanikl)

V roce 2013 jste se vrátil do české extraligy, oblékl jste dres karlovarské Energie. Dva ročníky jste hrál za Vítkovice, ale pak následoval návrat na západ Čech a nakonec jste ve Varech působil až do roku 2019. To je jistě významné období srovnatelné se zlínskou kapitolou…

Nakonec to léčení kolene trvalo celé ty dva roky, co jsem byl v Popradu. Potom jsem se jakžtakž rozehrál a díky Varům jsem získal možnost se vrátit. První dva ročníky byly celkem povedené i po osobní hráčské stránce, dostal jsem několik nabídek a sáhl po těch Vítkovicích. Zpětně si teď říkám, že to asi nebyla nejlepší možnost. Ale to patří ke každému životu, i tomu hokejovému, že člověk občas neudělá správný krok a musí se s tím nějak vypořádat. Naštěstí jsem se mohl vrátit do Karlových Varů. To sice zrovna sestoupily do první ligy (pozn. redakce: v sezóně 2017/2018 hrála Energie v první lize poprvé po dvaceti letech). Ale po jediném roce se nám podařilo vrátit se do nejvyšší soutěže a tam jsou Vary dodnes. Musím ale podotknout, že i ta první liga nabídla perfektní hru, mně ta nižší soutěž nikdy nevadila. A za tu dlouhou dobu se mi zalíbily i Vary jako město. Ovšem musím přiznat, že já si nějakým způsobem oblíbil každé město, kde jsem hrál. Ostrava, Vary, Poprad nebo Zlín…každé to místo má svoje kouzlo, svůj hokej…

V sezóně 2019/2020 jste krátce působil za rodný Hodonín. Byla cítit nějaká nostalgie?

Když jsem končil v Energii, tak už v rodině převládal názor, že bychom se už konečně mohli usadit a přestat se ob rok stěhovat (úsměv). Tak jsme se domluvili, že půjdeme do Hodonína s tím, že pokud bude možnost i jiného působiště, tak jedině v blízkém okolí, aby rodina mohla zůstat doma a já mohl dojíždět. Připadal tedy do úvahy Zlín anebo případně něco na Slovensku…

Na Slovensku se nakonec objevilo lukrativní angažmá – HC Dukla Trenčín v čele s trenérem Jánem Pardavým, který nyní koučuje Berany.

Šel jsem tam už během rozběhlé sezóny, někdy před Vánoci v roce 2019. Měl jsem být jakási výpomoc, Dukla měla trošku potíže v kádru. Když nad tím teď přemýšlím, tak nevím, jestli jsem něco pomohl (smích). Ale snažil jsem se samozřejmě. A nakonec to vypadalo na play-off, bohužel stejně jako u nás, ani slovenská extraliga se kvůli pandemii ten rok nedohrála. Ale jak se řeklo, seznámil jsem se tam s panem Pardavým, to se dá vypíchnout jako pozitivum do budoucna, o kterém jsem samozřejmě tehdy ještě neměl tušení (úsměv).

Během tohoto „covidového ročníku“ 2019/2020 se přiblížil konec Vaší hráčské kariéry a rovnou začala ta trenérská. Bylo to náročné období, že?

Ano, bohužel přišel covid a moje kariéra, potažmo hokej jako takový, šel do kytek. Už to nebylo ono. Trénovalo se a hrálo nepravidelně podle aktuálních možností a nařízení…Symbolicky ten můj konec kariéry přišel v této době. Vrátil jsem se do Hodonína a potkal se tam s hlavním trenérem Tiborem Janásem, s kterým jsem se znal už dřívějška. Nabídl mi post takzvaného „hrajícího trenéra“, začal jsem tedy působit jako jeho asistent v hodonínském „áčku“ a takto jednoduše odstartovala moje nová kariéra (úsměv). Když jsem měl čas během dopoledne, chodíval jsem pomáhat trenérům do mládeže, ale to bych nenazýval nějakým trénováním. Na nějaké profesionálnější úrovni jsem děti začal koučovat až o něco později v Břeclavi.

Vracíte se mezi Berany v nové roli, jste trenér s pětiletou zkušeností. Jaké jsou Vaše plány se zlínskou mládeží?

Můj syn stejně jako kdysi já začal hrát za Zlín a já se tak mohl vrátit na místo, kde už jsem sice léta nehrál, ale myslím si, že ho pořád dobře znám. Spojil jsem se s panem Zdeňkem Sedlákem (pozn. redakce: manažer mládeže Beranů) a dohodli jsme se na spolupráci. Už teď jsem pevně přesvědčený, že jsem udělal krok správným směrem. Zlín je překrásné město a je to hokejové město s historií (úsměv).

Jako aktivní hráč jste byl novináři popsán jako rychlý útočník s obratným držením hokejky. Dají se tyto individuální schopnosti předat skrze koučování mladým hokejistům?

Já věřím, že se ty věci předávat dají. Kdybych tomu nevěřil, asi netrénuju, myslím si totiž, že právě v tomto je ta podstata. Samozřejmě je to ale v prvé řadě o těch dětech – musí mít zájem, musí ten hokej milovat a mít snahu se zlepšovat. Až potom jsme tu my trenéři, kteří je vedeme dál a chceme je dostat minimálně na tu naši úroveň a v ideálním případě ještě dál.